Ten muž se mi jeví jako samotný bůh,
ba (jde-li to vůbec) je víc než bozi!
Vždyť on je s tebou a stále tě může
vidět i slyšet,

když se sladce směješ. Žárlím – tenhle sok
mi vyrval všechen cit – neboť i já se
na tebe zahleděl a … nic jiného
není ---

… můj jazyk těžkne, tělem se rozlévá
hřejivý plamen, něco zvláštně bzučí
v mých uších, mé jiskrné zřítelnice
halí noc temná.

Klid ti, Catulle, škodí – nic neděláš,
jen brouzdáš svou myslí v kdovíjakých snech.
Vždyť tímto sešli mocní králové i
nádherná města!

Ille mi par esse deo videtur,
ille, si fas est, superare divos,
qui sedens adversus identidem te
spectat et audit
dulce ridentem, misero quod omnis
eripit sensus mihi: nam simul te,
Lesbia, aspexi, nihil est super mi
vocis in ore,
lingua sed torpet, tenuis sub artus
flamma demanat, sonitu suopte
tintinant aures, gemina teguntur
lumina nocte.
Otium, Catulle, tibi molestum est:
otio exsultas nimiumque gestis:
otium et reges prius et beatas
perdidit urbes.