Vzkaž mi hned, moje krásná Ipsitillo,
ať k tobě přijdu, sladká pusinko má,
že na mě čekáš po poledni doma!
 
A postarej se, aby tvoje dveře
nebyly na závoru – to bych rád.
A nikam nechoď – připrav mi svou náruč,
víš, obšťastním tě nejmíň devětkrát!
 
No tak si pospěš! Jak tu ležím, skolen
obědem, že se sotva můžu hnout,
tuniku úd mně hrozí protrhnout!

Amabo, mea dulcis Ipsitilla,
meae deliciae, mei lepores,
iube ad te veniam meridiatum.
Et si iusseris, illud adiuvato,
ne quis liminis obseret tabellam,
neu tibi lubeat foras abire,
sed domi maneas paresque nobis
novem continuas fututiones.
Verum si quid ages, statim iubeto:
nam pransus iaceo et satur supinus
pertundo tunicamque palliumque.